Úvod

Buňky AML12, známá také jako AML-12, AML 12 a Alpha Mouse Liver 12, je dobře zavedená myší hepatocytová buněčná linie, která se široce využívá v biomedicínském výzkumu. Wu, Merlino a Fausto tuto linii vytvořili v roce 1994 z jater transgenní myši s nadměrnou expresí lidského transformujícího růstového faktoru alfa (TGF-α), který je silným mitogenem jaterních buněk. [1] Na rozdíl od primárních hepatocytů si buňky AML12 zachovávají klíčové diferencované funkce – včetně exprese peroxisomů a struktur podobných žlučovým kanálkům – i po mnoha pasážích, aniž by se staly tumorigenními. Díky této kombinaci stability a zachovaného fenotypu hepatocytů se staly preferovanou in vitro platformou pro výzkum metabolismu lipidů, nealkoholického ztučnění jater, poškození jater vyvolaného chemickými látkami a léky, inzulínové rezistence a apoptózy hepatocytů. Jejich myší původ usnadňuje přímé srovnání s transgenními a knockoutovými zvířecími modely, čímž se rozšiřuje jejich translační využitelnost v různých kontextech výzkumu jaterních onemocnění.

Hlavní body

• Buňky AML12 jsou diferencované, netumorogenní myší hepatocyty odvozené od transgenních myší exprimujících TGF-α. [1]
• Zachovávají si znaky specifické pro hepatocyty, jako jsou peroxisomy, struktury podobné žlučovodům a vysoké hladiny mRNA jaterně specifických sérových proteinů, ačkoli exprese některých z nich s prodlužujícím se počtem pasáží klesá. [1]
• Tato buněčná linie se široce využívá k modelování nealkoholického ztučnění jater, lékově indukovaného poškození jater a poruch metabolismu lipidů.
• Buňky AML12 reagují na klíčové signály z jater, mezi něž patří TGF-β, TNF, inzulín a kyselina retinová.
• Díky tomu, že se jedná o netransformované buňky, jsou obzvláště vhodné pro studium fyziologie a toxikologie normálních hepatocytů.
• Jsou kompatibilní s adenovirovou transfekcí, antisense oligonukleotidy a metodami úpravy genů založenými na systému CRISPR.
• Molekulární charakterizace odhalila téměř tetraploidní, aneuploidní karyotyp a částečnou dediferenciaci, proto by měly být buňky AML12 doplněny primárními hepatocyty nebo in vivo modely v případě koncových bodů vyžadujících plně zralou funkci hepatocytů. [18]

Co je AML12?

Linie AML12 byla odvozena z hepatocytů pětiměsíčního samce myši (kmen CD-1, linie MT42), která byla transgenní pro lidský transformující růstový faktor alfa pod kontrolou promotoru zinku-indukovatelného metalothioneinu 1. Wu, Merlino a Fausto tuto linii založili v roce 1994 a charakterizovali ji jako spontánně imortalizovanou, netransformovanou linii hepatocytů. [1] Buňky nesou přístupové číslo Cellosaurus CVCL_0140 a jejich autenticita byla ověřena na základě referenčního profilu STR u myší s 18 markery. Původní publikace uvádí dobu zdvojnásobení 37 hodin (36–48 hodin podle údajů dodavatele) a transkriptomická data z analýz pomocí mikročipů jsou veřejně dostupná. Původní studie vedla k získání dvou linií, AML12 a AML14, z nichž obě byly udržovány po dobu více než 1,5 roku a prošly více než 80 pasážemi. AML12 si zachovala svou hepatocytární identitu a po celou dobu zůstala netumorigenní, ačkoli hladiny mRNA u některých sérových proteinů s každým pasážováním postupně klesaly a bylo možné je obnovit kultivací v bezsérovém médiu. AML14 naopak během prodlouženého pasážování ztratila expresi jak diferencovaných markerů, tak mRNA transgenu, přičemž hepatocytární vlastnosti byly obnovitelné pouze částečně. [1]

Informace o buněčné kultuře AML12

Výhody buněk AML12

Hlavní výhodou buněk AML12 je to, že si i při dlouhodobé kultivaci zachovávají fenotyp diferencovaných hepatocytů. Na rozdíl od mnoha hepatomových linií obsahují buňky AML12 peroxizomy a struktury podobné žlučovodům, vykazují vysokou expresi mRNA jaterně specifických sérových proteinů, včetně albuminu, alfa-1-antitrypsinu a transferinu, a vylučují albumin. [1] Na měkkém agaru nerostou a u nahých myší zůstávají netumorigenní, což potvrzuje, že k imortalizaci došlo bez funkční maligní transformace. Tento netransformovaný stav je zásadní pro studie, které vyžadují fyziologicky relevantní výchozí chování, jako jsou například výzkumy inzulinové signalizace, metabolismu lipidů nebo hepatotoxicity. Na genomové úrovni se však u této linie prokázalo, že nese významné chromozomální aberace, které jsou popsány v části „Omezení“. [18]

Buňky AML12 jsou z hlediska genetické manipulace velmi univerzální. Umožňují nadměrnou expresi genů pomocí adenovirových vektorů, jak bylo prokázáno ve studiích zaměřených na podjednotky aktivinu. [2] [3] Umožňují také stabilní expresi transgenu regulovanou tetracyklinem, což umožňuje vytvoření indukovatelných modelů aktivity proteinu X viru hepatitidy B. [4] Kromě toho se podařilo účinně zavést antisense oligonukleotidy, díky čemuž jsou buňky AML12 vhodné pro studie zaměřené na RNA, [5] a podařilo se úspěšně vytvořit deriváty s vyřazenými geny pomocí technologie CRISPR/Cas9. [21] Díky jejich myšímu původu lze experimentální výsledky přímo porovnávat s údaji získanými z transgenních a knockoutových myší, čímž se posiluje překlenovací most mezi in vitro a in vivo.

Z praktického hlediska buňky AML12 vykazují výraznou odezvu na širokou škálu fyziologických podnětů. Mezi zdokumentované reakce patří transkripční aktivace vyvolaná kyselinou retinovou, ligandy PPARα, TGF-β, TNF a modulátory inzulinové dráhy. [6] [7] Díky této široké škále citlivosti na signály je tato řada užitečná současně v několika výzkumných oblastech, čímž se snižuje nutnost přecházet mezi různými platformami v závislosti na konkrétním experimentálním kontextu.

Omezení buněk AML12

Navzdory svému odlišnému fenotypu nejsou buňky AML12 v každém funkčním ohledu rovnocenné primárním hepatocytům. Srovnávací studie porovnávající buňky AML12, HepG2 a THLE-2 z hlediska inzulínové signalizace a exprese genů hepatokinů zjistila, že citlivost buněk AML12 na inzulín byla narušena, pokud byly buňky kultivovány v doporučeném růstovém médiu, avšak při použití média bez inzulínu se stala srovnatelnou s buňkami HepG2. [8] Hladiny proteinu inzulinového receptoru v buňkách AML12 byly podobné jako v buňkách HepG2, zatímco buňky AML12 vykazovaly pouze nízké nebo nezjistitelné hladiny transkriptů několika glukoneogenních enzymů a hepatokinů. Autoři dospěli k závěru, že z hlediska glukoneogeneze a exprese hepatokinů se buňky HepG2 navzdory svému nádorovému původu jevily jako bližší in vivo situaci. Při použití buněk AML12 jako modelu inzulínové rezistence by proto mělo být pečlivě zohledněno složení kultivačního média a množství klíčových signálních proteinů.

Myší původ buněk AML12 s sebou přináší také přirozené druhové rozdíly oproti lidským hepatocytům. Metabolické dráhy léčiv, zpracování lipidů a některé zánětlivé reakce se u myších a lidských jaterních buněk liší. Výsledky získané na buňkách AML12 proto vyžadují pečlivé vyhodnocení před extrapolací na lidskou fyziologii, zejména v kontextu vývoje léčiv, kde může druhově specifická aktivita cytochromu P450 zkreslit závěry.

Transgenní pozadí zdrojového zvířete – nadměrná exprese TGF-α – může navíc ovlivňovat základní vzorce genové exprese a signalizaci růstových faktorů. Studie zaměřené na biologii členů rodiny TGF by měly při interpretaci dat tento kontext zohlednit.

Integrovaná cytogenetická a transkriptomická charakterizace, jejíž výsledky byly zveřejněny v roce 2026, dále vymezuje hranice tohoto modelu. Vícebarevná FISH a vícebarevné barvení odhalily komplexní, téměř tetraploidní a vysoce aneuploidní karyotyp (81<4n>) s opakujícími se strukturálními přestavbami, včetně del(X)(A3)×2, dicentrického chromozomu dic(X;17), del(17)(D1)×2 a derivátního chromozomu der(3)t(2;3), spolu s četnými zisky a ztrátami celých chromozomů; oba Y chromozomy byly ztraceny navzdory mužskému původu této linie. [18] Když byly výsledné nerovnováhy v počtu kopií namapovány na ortologické lidské cytopásy, 57,5–68 % z nich se překrývalo se změnami, které jsou opakovaně popisovány u lidského hepatocelulárního karcinomu. Sekvenování RNA v rámci téže studie potvrdilo jasný program diferenciace hepatocytů, ale také zdokumentovalo částečnou dediferenciaci: exprese albuminu byla mírná, enzymy močovinového cyklu a glukoneogeneze, jako jsou Cps1, Otc, Pck1 a G6pc byly nízké až nepřítomné a klíčové cytochromy metabolizující žlučové kyseliny a léky, včetně Cyp7a1 a rodiny Cyp3a, byly sotva detekovatelné, přičemž zároveň docházelo k indukci markerů ductulárních buněk a progenitorů. Skutečnost, že jsou z funkčního hlediska netumorigenní, proto neznamená, že jsou genomicky stabilní. Pro koncové body, které vyžadují zralý metabolismus xenobiotik, zpracování dusíku nebo syntézu žlučových kyselin, autoři doporučují doplnit AML12 primárními hepatocyty, organoidy nebo in vivo modely. Studie rovněž identifikovala dva příbuzné klony, jejichž relativní podíly se mohou měnit v závislosti na počtu pasáží a kultivačních podmínkách, což posiluje argumenty pro použití mateřských kmenů s nízkým počtem pasáží, omezených pasážních oken a pravidelné ověřování shody s etablovaným referenčním profilem STR. [18]

Zobrazit kompletní specifikace a objednat

Aplikace

Apoptóza a signální dráhy buněčné smrti

Buňky AML12 se hojně používají ke studiu apoptózy hepatocytů vyvolané cytokiny a růstovými faktory. Pierce a jeho spolupracovníci prokázali, že buňky AML12, stejně jako hepatocyty in vivo, nejsou citlivé na samotný TNF, ale podléhají apoptóze, je-li TNF kombinován s nízkou dávkou aktinomycinu D. [9] Jejich práce odhalila, že TNF-indukovaná apoptóza v buňkách AML12 zahrnuje narušení redoxní homeostázy, přičemž ztráta NAD(P)H a glutathionu předchází poškození mitochondrií, uvolnění cytochromu C a aktivaci kaspáz. Poškození bylo do značné míry určováno obsahem buněčného glutathionu a antioxidant kyselina alfa-lipoová zcela zabránila poškození mitochondrií a apoptóze. Tyto poznatky potvrdily, že buňky AML12 představují vhodný model pro studium oxidačních mechanismů, které jsou základem poškození hepatocytů zprostředkovaného TNF.

TGF-β1 je dalším klíčovým induktorem apoptózy hepatocytů studovaným v tomto modelu. Liao a spolupracovníci ukázali, že buňky AML12 vykazují po expozici TGF-β1 klasické znaky apoptózy – kondenzaci chromatinu, rozpad jádra a fragmentaci DNA – a že tento proces byl zcela blokován cykloheximidem, což naznačuje zapojení aktivní syntézy bílkovin do dráhy buněčné smrti. [10] Dooley a spolupracovníci dále společně použili primární kultivace hepatocytů a buňky AML12 k charakterizaci TGF-β-indukované epiteliálně-mezenchymální transformace a ukázali, že nadměrná exprese Smad7 v hepatocytech tlumila fibrogenezi zprostředkovanou TGF-β a chránila před poškozením jater. [11]

Biologie podjednotek aktivinu byla rovněž charakterizována v buňkách AML12. Wada a spolupracovníci zjistili, že nadměrná exprese podjednotky βC aktivinu podporovala proliferaci a přežití buněk AML12, zatímco nadměrná exprese podjednotky βE snižovala proliferaci a spouštěla apoptózu v podmínkách s nízkým obsahem séra. [2] [3] Tyto studie společně podtrhují význam buněk AML12 pro rozbor konkurenčních signálů podporujících přežití a signálů podporujících apoptózu, které určují osud hepatocytů při zánětlivých a fibrotických onemocněních jater.

Metabolismus lipidů a PPAR signální dráha

Signální dráha PPARα je ústředním regulátorem jaterního metabolismu lipidů a buňky AML12 se ukázaly jako obzvláště užitečné pro studium její modulace farmakologickými látkami. Clemenz a kolegové pomocí buněk AML12 prokázali, že telmisartan, blokátor receptoru angiotenzinu typu 1, působí jako parciální agonista PPARα: indukoval expresi cílového genu PPARα, acyl-CoA syntetázy s dlouhým řetězcem 1 (ACSL1) v myších buňkách AML12 a karnitin-palmitoyltransferázu 1A (CPT1A) v lidských buňkách HepG2, čímž poskytl molekulární základ pro jeho klinicky pozorované účinky snižující hladinu triglyceridů. [7] U myší s obezitou vyvolanou stravou telmisartan zvýšil expresi ACSL1 a CPT1A v játrech a výrazně snížil hladiny triglyceridů v játrech i v séru. Podobně Huang a spolupracovníci prokázali, že fenofibrát, ligand PPARα, zvýšil expresi jaterního receptoru pro lipoproteiny nízké hustoty (LDL) v buňkách AML12 a obnovil vazebnou kapacitu pro LDL, přičemž tyto výsledky byly potvrzeny in vivo. [12]

Aldózoreduktáza (AR) se ukázala jako neočekávaný regulátor aktivity PPARα v hepatocytech. Qiu a spolupracovníci prokázali v buňkách AML12, že nadměrná exprese AR silně potlačovala aktivitu PPARα a snižovala expresi genů pro oxidaci mastných kyselin, přičemž tyto účinky byly zmírněny selektivním inhibitorem AR zopolrestatem. [13] Nadměrná exprese AR rovněž vedla ke zvýšení hladiny fosforylovaného PPARα a ERK1/2 a potlačení aktivity PPARα bylo zvráceno inhibicí ERK1/2 — což propojuje polyolovou dráhu s lipidovou homeostázou prostřednictvím mechanismů závislých na kinázách. Tyto poznatky ilustrují, jak mohou buňky AML12 odhalit neočekávanou interakci mezi metabolickými a signálními drahami relevantními pro nealkoholické ztučnění jater a diabetické jaterní komplikace.

Nicotinamid-N-methyltransferáza (NNMT) je dalším enzymem studovaným v buňkách AML12 v kontextu regulace jaterních lipidů. Knockdown genu Nnmt zprostředkovaný RNAi v buňkách AML12 způsobil akumulaci S-adenosyl-methioninu (SAM) a S-adenosyl-homocysteinu a snížení hladiny 1-methylnikotinamidu (MNAM), doprovázenou downregulací lipogenních genů, jako je Srebf1, a měřitelným poklesem celkových neutrálních lipidů — což propojuje metabolismus jedného uhlíku s jaterní lipogenezí. [19] Samostatně byl v buňkách AML12 identifikován protein endoplazmatického retikula TXNDC5 jako interakční partner PRDX6 a HSPA9; deficit TXNDC5 snížil hladiny proteinů PRDX6 a HSPA9 a významně snížil peroxidaci lipidů, redukoval glutathion a aktivitu iPLA2. [20] Na základě stejného modelu chránil skvalen naložený do nanočástic PLGA buňky AML12 před oxidačním stresem a stresem endoplazmatického retikula způsobem závislým na TXNDC5, přičemž při koncentraci 30 µM byla pozorována rychlá a účinná buněčná absorpce — tyto poznatky jsou relevantní pro budoucí terapeutické strategie léčby tukové jaterní choroby. [21]

Inzulinová signalizace a metabolická onemocnění

Buňky AML12 byly využity jako in vitro nástroj pro zkoumání inzulínové signalizace a jejího patologického narušení. Butler a kolegové použili buňky AML12 k ověření strategie antisense oligonukleotidů zaměřené na PTEN, lipidovou fosfatázu, která negativně reguluje PI3K signální dráhu. Transfekce antisense oligonukleotidů PTEN do buněk AML12 snížila hladiny mRNA a proteinu PTEN a zvýšila inzulínem stimulovanou fosforylaci Akt, čímž poskytla mechanistický důkaz koncepce předtím, než systémové podání u myší db/db a ob/ob normalizovalo koncentrace glukózy v krvi. [14] Tato studie ilustrovala hodnotu buněk AML12 jako platformy pro první kolo screeningu metabolických intervencí zaměřených na inzulínovou rezistenci.

Srovnávací studie Sefrieda a jeho kolegů přímo posoudila vhodnost buněk AML12 pro výzkum inzulinové signalizace a exprese genů hepatokinů. [8] Při srovnání buněk AML12 s buňkami HepG2 a THLE-2 autoři zjistili, že akutní citlivost buněk AML12 na inzulín silně závisela na složení kultivačního média a že buňky AML12 exprimovaly pouze nízké nebo nedetekovatelné hladiny několika transkriptů glukoneogenních genů a hepatokinů. Regulace genů závislá na PPARδ byla u buněk AML12 a HepG2 srovnatelná, avšak pouze buňky HepG2 reprodukovaly regulaci jaterní glukoneogeneze zprostředkovanou cAMP. Autoři dospěli k závěru, že z hlediska těchto konkrétních parametrů se buňky HepG2 navzdory svému tumorigennímu původu více blížily in vivo situaci — což je klíčový faktor při výběru modelu pro výzkum inzulínové rezistence nebo diabetu 2. typu.

Tomatin byl hodnocen z hlediska jeho schopnosti zlepšovat metabolismus glukózy a mitochondriální dýchání v buňkách AML12 a HepG2 s inzulínovou rezistencí vyvolanou vysokou hladinou glukózy. [22] Tomatin v závislosti na dávce zvýšil spotřebu glukózy, obnovil expresi glukózového transportéru Glut2 a genů souvisejících s glukoneogenezí, aktivoval fosforylaci AMPK a zvýšil expresi PGC1α a zlepšil rychlost spotřeby kyslíku, produkci ATP a proteiny komplexu mitochondriální oxidativní fosforylace. Jak genetická, tak farmakologická inhibice AMPK tyto přínosy zrušila, což potvrzuje ústřední roli této signální dráhy a činí z buněk AML12 užitečnou platformu pro screening přírodních sloučenin s antidiabetickým potenciálem. Tyto nálezy posilují význam této buněčné linie pro studium mechanismů metabolismu lipidů, inzulínové rezistence a tukové jaterní choroby.

Výzkum hepatocelulárního karcinomu a virové hepatitidy

Díky svému netransformovanému stavu jsou buňky AML12 ideální kontrolní nebo mateřskou linií ve výzkumu hepatocelulárního karcinomu (HCC). Lee a jeho kolegové vytvořili deriváty buněk AML12 exprimující protein X (pX) viru hepatitidy B regulovaný tetracyklinem, aby vytvořili modely transformace zprostředkované pX. [4] Porovnáním diferencované, transformující se sublinie (3pX-1) s dediferencovanou, netransformující se sublinie (4pX-1) autori identifikovali odlišné změny buněčného cyklu spojené s trvalou aktivací signálních drah Ras-Raf-MAPK na jedné straně a JNK na straně druhé, čímž prokázali, jak mohou mateřské buňky AML12 sloužit jako kontrolní podklad pro analýzu onkogenní signalizace.

Protihepatomová činidla rostlinného původu byla rovněž hodnocena v kontextu hepatocytů s využitím buněk AML12. Choedon a kolegové testovali frakce sušeného latexu z Calotropis procera na hepatomovou linii Huh-7, nehepatomovou linii COS-1 a netransformované hepatocyty AML12. Methanolový extrakt a jeho frakce 8 vyvolaly rozsáhlou buněčnou smrt a fragmentaci DNA v buňkách Huh-7 a COS-1, zatímco buňky AML12 zůstaly ušetřeny; souběžně s tím perorální podání sušeného latexu plně ochránilo transgenní myši X15-myc před hepatokarcinogenezí. [15] Takové testy selektivity, využívající buňky AML12 jako referenci nemaligních hepatocytů, představují běžnou strategii pro identifikaci kandidátských sloučenin s preferenční toxicitou vůči nádorovým buňkám oproti normálnímu jaternímu parenchymu.

Signalizace kyseliny retinové (RA), která se podílí na potlačení HCC, byla v buňkách AML12 komplexně zmapována pomocí analýzy cDNA mikročipů obsahujících 39 000 myších genů. Mamoon a spolupracovníci identifikovali 15 genů s alespoň dvojnásobnou upregulací a 3 geny s alespoň dvojnásobnou downregulací po 3 hodinách léčby all-trans RA, přičemž po 24 hodinách bylo 26 genů upregulováno a 48 genů downregulováno. [6] Následná studie provedená Venturou-Holmanem a kolegy využila analýzu mikročipů u buněk AML12 stabilně transfekovaných v-erbA — onkoproteinem, o kterém je známo, že má dominantně negativní účinek na receptory kyseliny retinové — s cílem identifikovat, které geny reagující na RA jsou ovlivněny v-erbA, stejně jako geny regulované v-erbA na úrovni bazální transkripce, z nichž některé se podílejí na karcinogenezi. [16]

Oxidativní stres a poškození způsobené ischemií a reperfuzí

Poškození způsobené ischemií a reperfuzí (I/R) představuje významnou klinickou výzvu v jaterní chirurgii a transplantaci a buňky AML12 byly použity k modelování základních oxidačních mechanismů. Haga a spolupracovníci prokázali, že u buněk AML12 vystavených podmínkám hypoxie/reoxygenace rychle docházelo k rozvoji oxidačního stresu a mnoho buněk podstoupilo apoptózu. [17] Potlačení izoformy p66 proteinu ShcA (p66shc) pomocí RNAi výrazně snížilo buněčný oxidační stres a H/R-indukovanou apoptózu a zajistilo rezistenci vůči peroxidu vodíku. Tato ochrana byla způsobena spíše zvýšeným vychytáváním ROS než inhibicí tvorby ROS: antioxidační proteiny MnSOD a Ref-1 a antiapoptotický Bcl-xL byly upregulovány, zatímco proapoptotický FLICE byl downregulován, zatímco exprese katalázy zůstala nezměněna. Tyto nálezy identifikovaly p66shc jako potenciální terapeutický cíl při ischemicko-reperfuzním poškození jater.

Technologie antisense oligonukleotidů byla charakterizována v buňkách AML12 v kontextu buněčné smrti zprostředkované Fas. Thonberg a spolupracovníci porovnali šest fosforothioátových oligonukleotidů zaměřených na mRNA Fas v buňkách AML12 a zjistili, že čtyři z nich významně snížily hladiny mRNA a jeden z nich vytvořil stabilní fragment štěpení 3′-mRNA, který se mapuje na sekvenci komplementární k antisense. [5] Tato studie zdůraznila, že buňky AML12 představují vhodný model pro hodnocení účinnosti antisense a pro zkoumání mechanismů degradace RNA zprostředkované RNázou H v jaterních buňkách.

Komplexní cytogenetické a transkriptomické profilování potvrdilo, že buňky AML12 si zachovávají jasný program hepatocytární linie, s výraznou expresí Hnf4a, Foxa2 a Prox1, jaderného proteinu HNF4α a absencí markerů definujících linii jaterních hvězdicových buněk, cholangiocytů a Kupfferových buněk. [18] Stejný soubor dat však odhalil výraznou transkripční signaturu spojenou se stresem a progenitorovými buňkami, včetně velmi vysoké exprese Spp1/osteopontinu, Ccl2 a Plscr1 spolu s markery ductulů, jako jsou Krt19, Sox9, Hnf1b a Jag1. Tento na poškození přizpůsobený, progenitorům podobný výchozí stav činí z AML12 praktický model pro stres vlastní hepatocytům, zánětlivou signalizaci a epiteliální plasticitu, za předpokladu, že se při interpretaci výsledků studií oxidačního stresu a toxikologických studií zohlední tento výchozí stav.

Závěr

Buňky AML12 zůstávají jedním z nejčastěji používaných myších modelů hepatocytů ve výzkumu jater a nabízejí jedinečnou rovnováhu mezi funkcí diferencovaných hepatocytů a dlouhodobou stabilitou in vitro. Tato linie, založená Wuem, Merlinem a Faustem v roce 1994 [1], od té doby podporuje výzkum v oblastech nealkoholického ztučnění jater, poškození jater vyvolaného léky, metabolismu lipidů, inzulínové rezistence, apoptózy, hepatocelulárního karcinomu a ischemicko-reperfuzního poškození. Referenční studie Sefrieda a spolupracovníků vymezila hranice jejich schopnosti zprostředkovat inzulínovou signalizaci a ukázala, že z hlediska glukoneogenních a hepatokinových parametrů mohou být ve skutečnosti bližším modelem buňky HepG2. [8] Novější cytogenetické a transkriptomické profilování dokumentovalo téměř tetraploidní, aneuploidní karyotyp a částečnou dediferenciaci, což hovoří ve prospěch doplňkové validace v primárních hepatocytech, organoidech nebo in vivo modelech, kdykoli je vyžadována plně zralá funkce hepatocytů. [18] Při zohlednění těchto výhrad – ať už pro farmakologii PPARα, modelování virové hepatitidy nebo výzkum oxidačního stresu – poskytují buňky AML12 spolehlivou a dobře charakterizovanou platformu pro hypotézou řízený výzkum biologie jater. Chcete-li objednat buňky AML12 nebo se zeptat na specifikace, navštivte cytion.com.

Klíčové publikace

1. Wu JC, Merlino G, Fausto N (1994) Vytvoření a charakterizace diferencovaných, netransformovaných buněčných linií hepatocytů odvozených z myší transgenních pro transformující růstový faktor alfa. Sborník Národní akademie věd Spojených států amerických. PMID: 7904757
2. Wada W, Maeshima A, Zhang YQ (2004) Hodnocení funkce betaC-podjednotky aktivinu v kultivovaných hepatocytech. American Journal of Physiology. Endokrinologie a metabolismus. PMID: 15039147
3. Wada W, Medina JJ, Kuwano H (2005) Srovnání funkce beta(C) a beta(E) podjednotek aktivinu v hepatocytech AML12. Endocrine Journal. PMID: 15863943
4. Lee S, Tarn C, Wang WH (2002) Protein X viru hepatitidy B diferencovaně reguluje průběh buněčného cyklu v X-transformujících a netransformujících buněčných liniích hepatocytů (AML12). The Journal of biological chemistry. PMID: 11756437
5. Thonberg H, Dahlgren C, Wahlestedt C (2004) Antisense-indukovaná degradace mRNA Fas vede k tvorbě místně specifického stabilního 3'-fragmentu mRNA štěpením exonukleázou na komplementární sekvenci. Oligonucleotides. PMID: 15625917
6. Mamoon A, Ventura-Holman T, Maher JF (2008) Geny reagující na kyselinu retinovou v myší hepatocytové buněčné linii AML 12. Gene. PMID: 18006250
7. Clemenz M, Frost N, Schupp M (2008) Regulace genů cílových pro receptor alfa aktivovaný proliferátorem peroxisomů (PPAR-α) specifických pro játra blokátorem receptoru angiotenzinu typu 1 telmisartanem. Diabetes. PMID: 18184928
8. Sefried S, Häring HU, Weigert C (2018) Vhodnost hepatocytových buněčných linií HepG2, AML12 a THLE-2 pro výzkum inzulínové signalizace a exprese genů hepatokinů. Open biology. PMID: 30355754
9. Pierce RH, Campbell JS, Stephenson AB (2000) Narušení redoxní homeostázy při apoptóze indukované faktorem nekrózy nádorů v myší hepatocytové buněčné linii. The American Journal of Pathology. PMID: 10880392
10. Liao JH, Zhou BH, Chai MQ (2001) Cykloheximid blokuje TGF-beta1-indukovanou apoptózu v myších hepatocytech. Acta pharmacologica Sinica. PMID: 11741524
11. Dooley S, Hamzavi J, Ciuclan L (2008) Exprese Smad7 specifická pro hepatocyty tlumí fibrogenezi zprostředkovanou TGF-beta a chrání před poškozením jater. Gastroenterology. PMID: 18602923
12. Huang Z, Zhou X, Nicholson AC (2008) Aktivace receptoru alfa aktivovaného proliferátorem peroxisomů u myší indukuje expresi jaterního receptoru pro lipoproteiny nízké hustoty. British Journal of Pharmacology. PMID: 18852694
13. Qiu L, Wu X, Chau JF (2008) Aldózoreduktáza reguluje fosforylaci a aktivitu jaterního receptoru alfa aktivovaného proliferátory peroxizomů a ovlivňuje tak lipidovou homeostázu. The Journal of biological chemistry. PMID: 18445591
14. Butler M, McKay RA, Popoff IJ (2002) Specifická inhibice exprese PTEN zvrátí hyperglykémii u diabetických myší. Diabetes. PMID: 11916922
15. Choedon T, Mathan G, Arya S (2006) Protinádorové a cytotoxické vlastnosti latexu Calotropis procera v transgenním myším modelu hepatocelulárního karcinomu. World Journal of Gastroenterology. PMID: 16688796
16. Ventura-Holman T, Mamoon A, Subauste JS (2008) Modulace exprese genů regulovaných RA onkoproteinem v-erbA. Gene. PMID: 18775481
17. Haga S, Terui K, Fukai M (2008) Prevence poškození hepatocytů hypoxií/reoxygenací ablací p66(shc): zvýšená exprese antioxidačních a antiapoptotických proteinů. Journal of hepatology. PMID: 18191273
18. Asar DY, Kankel S, Keller DT (2026) Komplexní cytogenetické a genomické profilování myší hepatocytární buněčné linie AML12 (Alpha Mouse Liver 12). Cells. PMID: 41827824
19. Yoda M, Mizuno R, Izumi Y (2023) Nikotinamid-N-methyltransferáza reguluje metabolismus lipidů prostřednictvím SAM a 1-methylnikotinamidu v hepatocytární buněčné linii AML12. Journal of Biochemistry. PMID: 37014628
20. Bidooki SH, Sánchez-Marco J, Martínez-Beamonte R (2023) Protein endoplazmatického retikula TXNDC5 interaguje s PRDX6 a HSPA9 a reguluje tak metabolismus glutathionu a peroxidaci lipidů v jaterní buněčné linii AML12. International journal of molecular sciences. PMID: 38138960
21. Bidooki SH, Alejo T, Sánchez-Marco J (2022) Nančástice s obsahem skvalenu účinně chrání jaterní buněčné linie AML12 před oxidačním stresem a stresem endoplazmatického retikula způsobem závislým na TXNDC5. Antioxidants. PMID: 35326231
22. Lee YG, Kim D (2025) Tomatin zlepšuje metabolismus glukózy a mitochondriální dýchání v inzulínově rezistentních hepatocytových buněčných liniích AML12 a HepG2 prostřednictvím dráhy závislé na AMP-aktivované protein kináze. Cells. PMID: 40072058