Úvod

Buňky HMC3, známá také jako Human Microglia Clone 3, CHME-3 nebo CHME3, představuje jednu z nejčastěji používaných lidských mikrogliálních buněčných linií v neurovědeckém výzkumu. Tato linie byla založena v roce 1995 Janabim, Peudenierem, Hérónem a kolegy prostřednictvím imortalizace makrofágů odvozených z lidského embryonálního mozku závislé na velkém T-antigenu viru SV40. [1] Buňky HMC3 si zachovávají základní charakteristiky mikroglií, včetně konstitutivní exprese adaptorové molekuly Iba-1 vázající ionizovaný vápník a exprese antigenů MHC třídy II indukované interferonem gama. [2] [3] Jako stálé buňky vrozené imunity centrálního nervového systému hrají mikroglie klíčovou roli při zprostředkování neurozánětlivých onemocnění, Alzheimerovy choroby a dalších neurodegenerativních onemocnění. Buňky HMC3 proto slouží jako snadno ovladatelná lidská in vitro platforma pro studium aktivace mikroglií, neuroprotektivních látek, virových neuroinfekcí a mikroprostředí nádoru u glioblastomu.

Hlavní body

• Buňky HMC3 jsou imortalizované mikroglie z lidského fetálního mozku, získané transfekcí velkým T-antigenem viru SV40.
• Tato buněčná linie konstitutivně exprimuje Iba-1 a při stimulaci interferonem gama zvyšuje expresi MHC třídy II; údaje o expresi CD14, CD11b a CD68 se v jednotlivých laboratořích liší a je třeba je ověřit u každé konkrétní šarže.
• Buňky HMC3 představují široce používaný in vitro model pro studium neurozánětlivých onemocnění, Alzheimerovy choroby a neurodegenerativních onemocnění.
• Tato buněčná linie je náchylná k infekci řadou neurotropních virů, včetně viru Zika, viru Borna 1, viru chikungunya a rhinoviru.
• Buňky HMC3 konstitutivně exprimují NOX4 a produkují reaktivní formy kyslíku, což z nich činí významný objekt výzkumu oxidačního stresu.
• Tato buněčná linie byla využita ve studiích mikroprostředí glioblastomu, ve farmakologii léčiv a ve výzkumu biomateriálových nosných struktur.
• Interleukin-1 beta – samostatně nebo v kombinaci s interferonem-gamma – je v této řadě nejúčinnějším zánětlivým stimulem; reakce na LPS jsou poměrně mírné a TNF-alfa i oxid dusnatý se zde téměř nevyskytují.

Co je HMC3?

HMC3 (Cellosaurus, přístupové číslo CVCL_II76) je transformovaná lidská mikrogliální buněčná linie odvozená z fetálního mozku embrya ve stádiu 8–10 týdnů gestačního věku. Pohlaví dárce není uvedeno. U dárce nebyla zjištěna žádná nemoc. Tuto linii založili Janabi a spolupracovníci v roce 1995 transfekcí primárních kultur embryonálních mozkových makrofágů plazmidem kódujícím velký T-antigen viru SV40, čímž vznikly čtyři kontinuální mikrogliální buněčné linie, z nichž se klon 3 stal nejrozšířenějším. [1] Transformované buňky si zachovaly makrofágové vlastnosti, jako je adheze a nespecifická esterázová aktivita, a byly schopny fagocytovat částice zymosanu, i když fagocytární aktivita zůstávala nízká. Buňky spontánně produkovaly interleukin-6, přičemž produkce se po stimulaci interleukinem-1 alfa dále zvýšila. [1] V rámci komplexního systematického přehledu literatury z roku 2018, který provedli Dello Russo a jeho spolupracovníci, byly shromážděny dostupné charakterizační údaje o tomto klonu a vyjasněn důležitý bod, který vedl k záměně: stejná buněčná linie byla uváděna pod názvy CHME3, C13-NJ a CHME-5. [3] Z přezkumu vyplynulo, že bez ohledu na použitý název mají tyto buňky srovnatelný antigenní a funkční profil a měly by být považovány za jeden experimentální model – přičemž bylo upozorněno, že u několika alikvotů CHME-5 v oběhu byla zjištěna křížová kontaminace buňkami gliomu krysy. Zásoba HMC3 (ATCC CRL-3304) ověřená organizací ATCC je této nejednoznačnosti prostá.

Informace o buněčné kultuře HMC3

Buňky HMC3 jsou odolné, pokud jde o výběr bazálního média: byly úspěšně kultivovány v médiích EMEM, MEM a DMEM:Ham's F12, přičemž každé z nich bylo obohaceno 10 % séra. [3] Tato volba však není z fenotypového hlediska neutrální. Dello Russo a jeho kolegové uvedli, že bazální produkce reaktivních forem kyslíku byla v buňkách pěstovaných v médiu MEM nebo DMEM:F12 výrazně nižší než v médiu EMEM, což naznačuje méně aktivovaný klidový fenotyp. [3] Výzkumní pracovníci, kteří porovnávají údaje z různých laboratoří, by proto měli vedle čísla pasáže zaznamenat i použité médium.

Výhody buněk HMC3

Buňky HMC3 představují jedinečně dostupný model lidských mikroglií v době, kdy je obtížné získat primární lidské mikroglie v množství dostatečném pro výzkum ve velkém měřítku. Tato buněčná linie roste adhezivně a její kultivace je nenáročná. Zásadní je, že buňky konstitutivně exprimují Iba-1, v reakci na interferon-gamma zvyšují expresi MHC třídy II a – v případě ATCC-autentifikované kmeny – transkribují nověji definované charakteristické geny mikroglií CX3CR1, CSF1R, P2RY12 a TMEM119, čímž poskytují biologicky ověřenou náhradu za primární lidskou mikroglii. [2] [3] Díky těmto vlastnostem jsou buňky HMC3 široce využívanou platformou pro mechanistické studie neurozánětlivých onemocnění, které vyžadují reprodukovatelný, škálovatelný a plně lidský buněčný materiál.

Další předností buněk HMC3 je jejich citlivost na definovanou skupinu zánětlivých podnětů. Nejúčinnějším induktorem interleukinu-6 je interleukin-1 beta, který zvyšuje bazální uvolňování až padesátinásobně a působí synergicky s interferonem-gamma; LPS a beta-peptidy amyloidu vyvolávají mírnější, na koncentraci závislé nárůsty. [3] Tento odstupňovaný a reprodukovatelný profil odezvy umožňuje provádět experimenty závislé na koncentraci a časovém průběhu, které je obtížné realizovat u preparátů primárních buněk. Jejich schopnost reagovat jak na prozánětlivé, tak na protizánětlivé podněty — včetně farmakologických látek, jako jsou rapamycin a dexmedetomidin — dále rozšiřuje jejich využitelnost ve farmakologii léčiv a při screeningu neuroprotektivních látek. [4] [5] Tyto buňky jsou rovněž náchylné k infekci řadou neurotropních virů, což rozšiřuje jejich využití ve výzkumu v oblasti neuroinfektiologie.

Omezení buněk HMC3

Jako transformovaná buněčná linie nesou buňky HMC3 antigen „large T“ viru SV40, který jim propůjčuje nesmrtelnost, ale zároveň mění některé aspekty buněčné biologie ve srovnání s primárními mikrogliemi. Li a spolupracovníci popsali neočekávané vzorce exprese izoforem NOX – hojnou NOX4, ale téměř žádnou mRNA NOX2 –, což je v kontrastu s primárními mikrogliemi a omezuje využitelnost této linie jako modelu pro respirační výbuch zprostředkovaný NOX2. [2] [3] Vědci by proto měli ověřit, zda je konkrétní zkoumaná signální dráha v této linii věrně reprodukována, než vyvodí obecné závěry ohledně mechanismu působení.

Pozornost si zaslouží ještě tři další omezení. Za prvé, repertoár zánětlivých mediátorů je neúplný: Buňky HMC3 vylučují pouze zanedbatelné množství protizánětlivého cytokinu IL-10 (v řádu několika pg/ml), produkují málo nebo vůbec žádný TNF-alfa, a to ani spontánně, ani po prozánětlivé aktivaci, a vykazují trvale zvýšenou hladinu IL-6, která je řízena reaktivními formami kyslíku závislými na NOX4. [2] [3] Zadruhé, a to v ostrém kontrastu s mikroglií hlodavců, buňky HMC3 v klidovém stavu nevyjadřují iNOS a po stimulaci LPS, LPS v kombinaci s interferonem-gamma, IL-1 beta nebo TNF-alfa nebyla pozorována ani indukce iNOS, ani měřitelná akumulace nitritů. [3] Tento model proto není pro studie zaměřené na osu oxidu dusnatého příliš vhodný.

Zatřetí, tato buněčná linie byla vytvořena z fetální mozkové tkáně, což znamená, že její transkripční a funkční profil se může lišit od stavů mikroglií u dospělých, které souvisejí s neurodegenerativními onemocněními v pozdním věku. Výzkumníci zabývající se modelováním Alzheimerovy choroby nebo Parkinsonovy choroby u dospělých by měli data získaná z HMC3 interpretovat společně s doplňkovými systémy mikroglie odvozenými z primárních buněk dospělých nebo z iPSC, je-li to možné. A konečně, zprávy o profilu povrchových markerů nejsou zcela shodné: zatímco Li a spolupracovníci popsali konstitutivní Iba-1 a CD14 spolu s interferonem-gamma indukovatelnými CD11b, CD68 a MHC třídy II, [2] jak původní charakteristika od Janabiho a jeho kolegů [1] a údaje z průtokové cytometrie, které zveřejnili Dello Russo a jeho spolupracovníci pro kmen ATCC CRL-3304, ukázaly, že buňky v klidovém stavu jsou negativní na CD14 i CD11b a že ani jeden z těchto markerů nebyl indukován interferonem gama. [3] Na tyto výsledky mají vliv klon protilátky, kultivační médium i počet pasáží; u kontinuálních kmenů je obecně zdokumentována genetická drift při sériových pasážích; expresi markeru je třeba ověřit vlastními prostředky, nikoli ji pouze předpokládat.

Zobrazit kompletní specifikace a objednat

Využití buněk HMC3

Neurozánět a aktivace mikroglií

Studium neurozánětlivých onemocnění představuje nejrozšířenější oblast využití buněk HMC3. Li a jeho kolegové prokázali, že buňky HMC3 konstitutivně exprimují NOX4, což vede k nepřetržité produkci reaktivních forem kyslíku a trvalé expresi IL-6 — tento objev učinil z těchto buněk model chronického, mírného neurozánětu. [2] Tento konstitutivní zánětlivý tón odráží aspekty aktivace mikroglií pozorované u neurodegenerativních onemocnění a poskytuje relevantní výchozí bod pro intervenční studie.

Vlivná studie Baeka a jeho spolupracovníků zkoumala inhibici bromodomény BET v buňkách HMC3 pomocí sekvenování RNA. [6] Autoři prokázali, že inhibitor BET JQ1 tlumil zánětlivou a migrační odezvu buněk HMC3 aktivovaných LPS, a identifikovali mechanismus: LPS indukuje transkripční faktor IRF1, který přímo reguluje geny pro chemokiny, cytokiny, geny stimulované interferonem a geny související s migrací, a JQ1 výrazně snižuje expresi IRF1 spolu s jeho cílovými geny. Knockdown IRF1 tento účinek reprodukoval a inhiboval migraci mikroglií. [6] Tato práce stanovila osu BET–IRF1 jako cílovou molekulu pro farmakologickou intervenci v neurozánětu lidské mikroglie a prokázala vhodnost buněk HMC3 pro farmakologické intervenční studie na mechanistické úrovni.

V této linii byly také zkoumány molekulární vzorce spojené s poškozením mitochondrií. Nasi a jeho spolupracovníci zjistili, že stimulace mitochondriální DNA a kardiolipinem zvýšila buněčný oxidační stres v buňkách HMC3, přičemž však výrazně nedokázala vyvolat klasickou prozánětlivou reakci: exprese HLA-DR nebyla zvýšena a nedošlo ani ke zvýšení sekrece TNF-alfa ani IL-6. [7] Autoři to interpretovali jako možný endogenní regulační mechanismus omezující aktivaci mikroglií. Samostatně Cappoli a jeho spolupracovníci prokázali, že inhibitor mTOR rapamycin paradoxně zvýšil expresi a uvolňování IL-6 v buňkách HMC3 aktivovaných koktejlem interferonu-gamma a IL-1 beta, přičemž současně snížil produkci reaktivních forem kyslíku — což zpochybňuje předpoklady o protizánětlivých účincích rapamycinu v imunitních buňkách lidského mozku. [4] Tyto studie společně dokazují, že buňky HMC3 představují citlivý systém relevantní pro člověka, který umožňuje rozebrat molekulární dráhy ležící v základu neurozánětlivých onemocnění.

Modelování Alzheimerovy choroby a neurodegenerativních onemocnění

Buňky HMC3 se staly důležitým nástrojem pro modelování podílu mikroglií na Alzheimerově chorobě. Raná charakterizační studie Lindberga a spolupracovníků, provedená na tomto klonu pod názvem CHME3, prokázala, že čerstvě rozpuštěný amyloid beta (1–40) vyvolával dávkově závislé zvýšení uvolňování IL-6 spolu s dávkově závislou ztrátou životaschopnosti. [8] Alfa-melanocyt-stimulující hormon neměnil amyloid-beta-indukovanou odpověď IL-6, ale zvýšil bazální uvolňování IL-6 v závislosti na dávce, což je účinek připisovaný podtypům melanokortinových receptorů MCR3 nebo MCR5. [8] Tato práce potvrdila, že buňky HMC3 představují vhodnou platformu pro studium vztahu mezi amyloidními beta-peptidy a zánětlivými reakcemi mikroglií, které hrají klíčovou roli v patogenezi Alzheimerovy choroby.

González-Prieto a spolupracovníci zkoumali CX3CR1 — jediný receptor pro neuronální chemokin CX3CL1 — u Alzheimerovy choroby. [9] Exprese CX3CR1 byla zvýšená v mozkové kůře myší 5xFAD a ve vzorcích lidského mozku postiženého Alzheimerovou chorobou, přičemž podávání reboxetinu, inhibitoru zpětného vychytávání noradrenalinu, ji in vivo ještě více zvýšilo. Naopak přímá aplikace noradrenalinu na buňky HMC3 a na primární mikroglie potkanů produkci CX3CR1 inhibovala. [9] Autoři dospěli k závěru, že reakce mikroglií na noradrenalin mohou být změněny v případě absence neuronů produkujících CX3CL1 nebo v důsledku jiných faktorů nesouvisejících s mikrogliemi — což je poučný příklad toho, jak mohou buňky HMC3 izolovat buněčně autonomní reakci a tím odhalit vliv širšího tkáňového kontextu.

Studie Li a spolupracovníků zaměřená na dexmedetomidin použila buňky HMC3 stimulované LPS a ATP jako model neurozánětu řízeného inflamasomem NLRP3, který souvisí s Alzheimerovou chorobou. [5] Dexmedetomidin potlačil uvolňování IL-1β a IL-18 prostřednictvím kaskády c-Fos/NLRP3/kaspáza-1, čímž identifikoval mechanisticky novou protizánětlivou osu v lidské mikroglii. Buňky HMC3 také sloužily jako model pro zkoumání polarizace mikroglií v reakci na rostlinné extrakty obsahující fytoestrogeny, čímž se dále rozšířila jejich užitečnost při vývoji léčiv pro neurodegenerativní onemocnění. [10] [11]

Virologie a infekce centrálního nervového systému

Buňky HMC3 se ukázaly jako velmi univerzální pro studium virových neuroinfekcí, vzhledem k jejich lidskému původu a jejich postavení jako modelu první obranné linie mikroglií v centrálním nervovém systému. Martinez Viedma a Pickett porovnali reakci hostitele u mikrogliálních buněk HMC3 a placentárních buněk JEG-3 na infekci virem Zika pomocí panelu 84 genů vrozené a adaptivní imunity, jejichž profilování proběhlo 24 a 72 hodin po infekci. [12] Oba typy buněk vykazovaly odlišné sady diferencovaně exprimovaných genů a analýza signálních drah naznačila, že signalizace TLR7/8 byla v mikrogliálních buňkách potlačena, zatímco v placentárních buňkách byla aktivována – tento rozdíl byl následně ověřen experimenty s siRNA. Studie potvrdila, že buňky HMC3 představují vhodnou platformu pro transkriptomiku hostitel–patogen ve virologii centrálního nervového systému.

Zhang a jeho kolegové použili buňky HMC3 infikované virem BoDV-1 k prokázání, že miR-146a usnadňuje replikaci viru potlačením signální osy vrozené imunity IRAK1/TRAF6/NF-κB. [13] Tento poznatek poskytl mechanistický vhled do toho, jak vysoce neurotropní RNA virus obchází antivirové reakce mikroglií. V samostatném infekčním modelu Angel-Ambrocio a spolupracovníci poprvé prokázali, že lidský rhinovirus dokončí celý svůj virový cyklus v buňkách HMC3, čímž se mikroglia stala potenciálním buněčným rezervoárem pro komplikace v CNS spojené s rhinovirem. [14] Tato buněčná linie také podporuje replikaci viru chikungunya bez významné ztráty životaschopnosti až do 72 hodin po infekci. [19]

Sharma a jeho kolegové identifikovali prohibitin 1/2 jako předpokládaný vstupní receptor pro virus dengue sérotypu 3 v mikrogliálních buňkách CHME-3 — synonymu pro HMC3 — pomocí testů vazby proteinů s virovým překryvem, proteomiky LC-MS/MS, siRNA knockdownu a koimunoprecipitace. [15] Je pozoruhodné, že stejná závislost byla zjištěna v neuronálních buňkách SH-SY5Y, avšak nikoli v astrogliálních buňkách U-87 MG, což naznačuje, že vstupní cesta je specifická pro daný typ buněk. V souhrnu tyto virologické studie potvrzují, že buňky HMC3 představují široce použitelný model lidských mikroglií pro zkoumání patogeneze a strategií vyhýbání se imunitnímu systému u neurotropních virů.

Mikroprostředí glioblastomu

Buňky HMC3 byly použity jako model mikroglií asociovaných s gliomem ke studiu toho, jak nádorové buňky glioblastomu využívají zánětlivý fenotyp mikroglií. Li a spolupracovníci prokázali, že společná kultivace buněk glioblastomu rezistentních na temozolomid s buňkami HMC3 podporovala polarizaci buněk HMC3 do typu M2 a zvyšovala sekreci protumorigenních cytokinů TGF-β a IL-6. [16] Tato polarizace souvisela s okruhem lncRNA SNHG15/miR-627-5p/CDK6 a inhibitor CDK4/6 palbociclib snížil hladiny markerů M2 a zároveň překonal rezistenci na temozolomid v modelech xenotransplantátů odvozených od pacientů.

Tyto poznatky řadí buňky HMC3 mezi relevantní lidské modely pro studium příspěvku mikroglií k imunosupresivnímu mikroprostředí glioblastomu. Schopnost modelovat interakci mezi mikroglií a glioblastomem in vitro pomocí buněk HMC3 poskytuje praktický systém pro identifikaci terapeutických cílů, které současně řeší rezistenci nádorových buněk i jejich únik před imunitním systémem. [16]

Neuroprotektivní látky a farmakologie léčiv

Buňky HMC3 byly hojně využívány ke screeningu neuroprotektivních látek a charakterizaci jejich mechanismů účinku v lidské mikroglii. Martínez Leo a Segura Campos hodnotili peptidové frakce ze semen Salvia hispanica z hlediska neuroprotektivní aktivity v buňkách HMC3 a zjistili, že frakce o molekulové hmotnosti 1–3 kDa snížila produkci reaktivních forem kyslíku o 51,3 % a omezila uvolňování oxidu dusnatého, TNF-alfa a IL-6, přičemž celkový ochranný účinek činil 79,0 %. [17] Tento typ studie ilustruje, jak buňky HMC3 umožňují rychlý screening bioaktivních sloučenin pocházejících z potravin, který je relevantní pro člověka.

Ma'arif a kolegové provedli dvě související studie s využitím buněk HMC3 k hodnocení fytoestrogenů rostlinného původu z listů Marsilea crenata. Frakce n-butanolu snížila expresi MHC třídy II v buňkách aktivovaných interferonem gama, což odpovídá inhibici klasické aktivace M1, ačkoli uváděná závislost dávky na odezvě nebyla monotónní. [10] Extrakt v 96% ethanolu zvýšil expresi markeru M2 arginázy-1; stejná studie uváděla pokles exprese aktivovaného estrogenového receptoru beta při koncentracích 125 a 250 ppm, což je výsledek, který je v rozporu s vlastním názvem článku a měl by být považován za nevyřešený. [11] Obě studie využily dobře charakterizovaný protokol polarizace interferonem gama v buňkách HMC3 k prozkoumání potenciální fytestrogenní neuroprotekce při postmenopauzálním neurozánětu.

V oblasti biomateriálů a tkáňového inženýrství použili Venkateswarlu a jeho spolupracovníci živé buňky HMC3 kultivované na elektrospunových nosných matricích k vývoji pracovního postupu pro volumetrické zobrazování v reálném čase, zaměřeného na oscilace cytosolického vápníku pomocí laserové skenovací konfokální mikroskopie. [18] Tato práce rozšířila využití buněk HMC3 nad rámec klasické farmakologie do testování biomateriálů nové generace, čímž ilustrovala všestrannost této buněčné linie v různých technologických kontextech neurovědeckého výzkumu.

Závěr

Buňky HMC3 – lidský mikrogliální klon 3 – se etablovaly jako základní in vitro model pro neurozánětlivá onemocnění, Alzheimerovu chorobu, neurodegenerativní onemocnění, virologii CNS, výzkum mikroprostředí glioblastomových nádorů a objevování neuroprotektivních látek. Tato buněčná linie, odvozená z lidské fetální mozkové tkáně a imortalizovaná transfekcí SV40, exprimuje klíčové mikroglie markery a reaguje na definovaný rozsah zánětlivých, farmakologických a infekčních podnětů. Studie, jako je práce Baeka a kolegů zaměřená na inhibitory BET, prokázaly schopnost této buněčné linie identifikovat léčebné cíle v neurozánětlivých procesech lidských mikroglií. Od základních mechanistických studií reaktivních forem kyslíku a signalizace inflamasomu NLRP3 až po aplikované screeningy neuroprotektivních látek rostlinného původu a testování biomateriálů na bázi nosných struktur nabízejí buňky HMC3 výjimečnou univerzálnost — za předpokladu, že při navrhování experimentů budou zohledněna jejich zdokumentovaná omezení týkající se biologie TNF-alfa, oxidu dusnatého a NOX2. Vědci, kteří hledají ověřený, škálovatelný a plně lidský model mikroglií, shledají v buňkách HMC3 cenný zdroj pro prohlubování porozumění imunitě a onemocněním mozku. Chcete-li si objednat buňky HMC3 nebo požádat o další informace o specifikacích produktu, navštivte stránku cytion.com.

Klíčové publikace

1. Janabi N, Peudenier S, Héron B (1995) Vytvoření lidských mikrogliálních buněčných linií po transfekci primárních kultur embryonálních mikrogliálních buněk velkým T-antigenem SV40. Neuroscience letters. PMID: 7478261
2. Li B, Bedard K, Sorce S (2009) Exprese NOX4 v lidské mikroglii vede ke konstitutivní tvorbě reaktivních forem kyslíku a ke konstitutivní expresi IL-6. Journal of innate immunity. PMID: 20375612
3. Dello Russo C, Cappoli N, Coletta I (2018) Lidská mikrogliální buněčná linie HMC3: kde se nacházíme? Systematický přehled literatury. Journal of Neuroinflammation. PMID: 30200996
4. Cappoli N, Mezzogori D, Tabolacci E (2019) Inhibitor kinázy mTOR rapamycin zvyšuje expresi a uvolňování prozánětlivého cytokinu interleukinu 6, čímž moduluje aktivaci lidských mikrogliálních buněk. EXCLI journal. PMID: 31645839
5. Li H, Zhang X, Chen M (2018) Dexmedetomidin inhibuje zánět v mikrogliálních buňkách při stimulaci LPS a ATP prostřednictvím kaskád c-Fos/NLRP3/kaspáza-1. EXCLI journal. PMID: 29743866
6. Baek M, Yoo E, Choi HI (2021) Inhibitor BET tlumí zánětlivou reakci a buněčnou migraci v lidské mikrogliální buněčné linii HMC3. Časopis Scientific Reports. PMID: 33893325
7. Nasi M, De Gaetano A, Bianchini E (2020) Molekulární vzorce spojené s poškozením mitochondrií stimulují produkci reaktivních forem kyslíku v lidské mikroglii. Molecular and cellular neurosciences. PMID: 32828963
8. Lindberg C, Hjorth E, Post C (2005) Produkce cytokinů lidskou mikrogliální buněčnou linií: účinky beta-amyloidu a alfa-melanocyt-stimulujícího hormonu. Neurotoxicity research. PMID: 16371321
9. González-Prieto M, Gutiérrez IL, García-Bueno B (2021) Produkce CX3CR1 v mikroglii se při Alzheimerově chorobě zvyšuje a je regulována noradrenalinem. Glia. PMID: 32662924
10. Ma'arif B, Mirza DM, Hasanah M (2020) Antineurozánětlivá aktivita n-butanolové frakce Marsilea crenata Presl. v buněčné linii mikroglií HMC3. Časopis základní a klinické fyziologie a farmakologie. PMID: 31967965
11. Ma'arif B, Agil M, Laswati H (2020) Zvýšení exprese Arg1 a aktivovaného ERβ v mikroglii HMC3 indukcí 96% etanolovým extraktem z listů Marsilea crenata Presl. Časopis pro základní a klinickou fyziologii a farmakologii. PMID: 31981453
12. Martinez Viedma MDP, Pickett BE (2018) Charakterizace různých účinků infekce virem Zika na buňky placenty a mikroglii. Viruses. PMID: 30453684
13. Zhang X, Guo Y, Xu X (2019) miR-146a podporuje replikaci viru Borna 1 prostřednictvím signální dráhy IRAK1/TRAF6/NF-κB. Virus research. PMID: 31330207
14. Angel-Ambrocio AH, Bautista-Carbajal P, García-León ML (2020) Mikrogliové buňky HMC3 jsou vysoce náchylné k infekci rhinovirem. Virus research. PMID: 32768491
15. Sharma A, Vasanthapuram R, M Venkataswamy M (2020) Prohibitin 1/2 zprostředkovává vstup viru dengue-3 do lidských neuroblastomových (SH-SY5Y) a mikrogliových (CHME-3) buněk. Journal of biomedical science. PMID: 32306962
16. Li Z, Zhang J, Zheng H (2019) Modulace okruhu lncRNA SNHG15/CDK6/miR-627 pomocí palbociclibu překonává rezistenci na temozolomid a snižuje M2-polarizaci mikroglií spojených s gliomem u glioblastomu multiforme. Journal of Experimental & Clinical Cancer Research: CR. PMID: 31462285
17. Martínez Leo EE, Segura Campos MR (2020) Neuroprotektivní účinek peptidových frakcí Salvia hispanica na prozánětlivou modulaci mikrogliálních buněk HMC3. Journal of food biochemistry. PMID: 32207175
18. Venkateswarlu K, Suman G, Dhyani V (2020) Trojrozměrné zobrazování a kvantifikace cytosolických oscilací vápníku v reálném čase v mikrogliálních buňkách kultivovaných na elektrospunových matricích pomocí laserové skenovací konfokální mikroskopie. Biotechnology and bioengineering. PMID: 32557561
19. Qadri SW, Kumar N, Santhoshkumar R (2022) Infekce lidské mikrogliální buněčné linie CHME-3 za účelem studia neuropatogeneze viru chikungunya. Journal of neurovirology. PMID: 35352315