Úvod

Tento 3T6 – švýcarské albínské buňky, známá také jako Swiss 3T6, NIH 3T6, 3T6 a GM05862, představuje jednu z nejdéle používaných spontánně imortalizovaných buněčných linií myších fibroblastů v biomedicínském výzkumu. Tato linie, založená v roce 1963 Todarem a Greenem z rozložených embryí myší plemene Swiss, patřila mezi první, které prokázaly, že primární buňky myších embryí mohou za definovaných podmínek pasážování podstoupit spontánní imortalizaci [1]. V následujících desetiletích vědci využívali albínské buňky 3T6-Swiss v pozoruhodně široké škále oborů, včetně virologie, opravy DNA, metabolismu nukleotidů, biologie receptorů a hodnocení biomateriálů. Díky rychlému zdvojnásobovacímu času, robustním růstovým vlastnostem a fibroblastické morfologii je tato buněčná linie experimentálně snadno ovladatelným modelem. Její dobře charakterizovaná citlivost na růstové faktory a mitogeny z ní rovněž činí oblíbený nástroj pro studium signální transdukce a regulace buněčného cyklu v netransformovaných versus spontánně transformovaných fibroblastických pozadích.

Hlavní body

• 3T6-Swiss albino je spontánně imortalizovaná buněčná linie myších fibroblastů, kterou v roce 1963 z embryí myší plemene Swiss vytvořili Todaro a Green.
• Tato buněčná linie nese přístupové číslo Cellosaurus CVCL_0601 a vyznačuje se mimořádně krátkou dobou zdvojnásobení, která činí přibližně 15 hodin.
• Označení „3T6“ vyjadřuje kultivační postup, který byl použit k jeho získání: přenášení každé 3 dny s inokulem o velikosti 6 × 10⁵ počet buněk na destičku.
• Je široce využíván ve virologických studiích, zejména při výzkumu transkripce, replikace a kapsidových proteinů polyomavirů.
• Tato buněčná linie slouží jako spolehlivý model pro zkoumání mechanismů opravy DNA, signalizace růstových faktorů a biosyntézy nukleotidů.
• Buňky 3T6-Swiss albino jsou náchylné k intracelulární bakteriální infekci, což z nich činí užitečný model pro studium interakcí mezi hostitelem a patogenem.
• Tato buněčná linie prošla testy biokompatibility a cytotoxicity v rámci výzkumu biomateriálů a hojení ran.

Co je to 3T6-Swiss albino?

Linie 3T6-Swiss albino (CVCL_0601) byla odvozena z tkáně celých embryí myší Swiss albino; v databázi Cellosaurus je pohlaví této linie uvedeno jako samčí. Základní kultury byly připraveny rozmělněním smíšených 17–19denních embryí myší Swiss, takže tato linie nepochází od jediného identifikovaného dárcovského zvířete. [1]. Buněčná linie byla založena pomocí průkopnického protokolu 3T, který vyvinuli Todaro a Green, přičemž primární buňky myších embryí byly sériově pasážovány v pevně stanovených intervalech a při pevně stanovených inokačních hustotách, dokud nedošlo ke spontánní imortalizaci. Názov přímo odráží tento postup: „3T“ označuje přesun v třídenních intervalech a druhé číslo označuje inokulum v jednotkách po 10⁵ buněk na destičku. V souladu s tím byla kultura 3T6 udržována v hustotě 6 × 10⁵ buněk na destičku, spolu se sesterskými liniemi 3T3 (3 × 10⁵) a 3T12 (12 × 10⁵) popsané ve stejné studii [1].

Kultivační podmínky použité během založení linií ovlivnily výsledný fenotyp. Zatímco linie 3T3 byla záměrně udržována v řídké kultuře a nikdy jí nebylo umožněno dosáhnout konfluence – čímž vznikla linie vykazující mimořádně silnou kontaktní inhibici –, linie pěstované ve vyšších hustotách postupně ztratily kontaktní inhibici, vytvořily vícevrstvé kultury a dosáhly mnohem vyšších saturačních hustot. [1]. Banky buněčných kmenů proto popisují linii 3T6 jako linii, u níž nedochází k inhibici růstu při kontaktu, což je v jasném kontrastu s linií 3T3. Stejně jako všechny zavedené myší linie v této studii i linie 3T6 během svého zavedení přešla z diploidního na heteroploidní karyotyp a ustálila se v hypotetraploidním rozmezí; banky uvádějí nestabilní karyotyp s kmenovou linií 78–81 chromozomů. Tato linie produkuje kolagen a kyselinu hyaluronovou a zachovává si určité vlastnosti pojivové tkáně, které odrážejí její fibroblastický původ. Druhová identita byla potvrzena vysoce výkonným sekvenováním zaměřeným na gen podjednotky 1 cytochrom-c-oxidázy (COX1), což poskytlo nezávislé molekulární ověření myšího původu. [2].

Informace o buněčných kulturách

Výhody buněk 3T6-Swiss albino

Jednou z nejpraktičtějších výhod albínových buněk 3T6-Swiss je jejich rychlá míra proliferace. Todaro a Green zdokumentovali, jak se generační doba nově vzniklé linie 3T6 snížila z 29 hodin na 15 hodin během osmi po sobě jdoucích pasáží poté, co se populace stala plně heteroploidní, přičemž u téže linie byly zaznamenány hodnoty pod 14 hodin. [1]. Banky buněk proto uvádějí dobu zdvojnásobení přibližně 15 hodin. To umožňuje provádět experimentální postupy s vysokou propustností a zkracuje dobu potřebnou k získání dostatečného počtu buněk pro testy, zatímco způsob růstu v přilnavé monovrstvě usnadňuje přímé mikroskopické pozorování a manipulaci.

Druhou významnou výhodou je široká experimentální využitelnost albínských buněk 3T6-Swiss. Tato buněčná linie umožňuje stabilní i přechodnou transfekci celou řadou expresních konstruktů, byla využita k produktivnímu množení polyomavirů a spolehlivě reaguje na extracelulární podněty, jako jsou růstové faktory a purinergní agonisté. Díky této univerzálnosti může jedna buněčná linie sloužit k uspokojení různých experimentálních potřeb v rámci jedné laboratoře, čímž se snižuje zátěž spojená s udržováním mnoha různých buněčných kmenů. Kromě toho se tato linie osvědčila v širokém spektru oborů – od molekulární virologie až po testování biomateriálů –, což podtrhuje její širokou použitelnost.

Omezení buněk 3T6-Swiss albino

Jako spontánně imortalizovaná buněčná linie, u níž během zakládání došlo ke ztrátě kontaktní inhibice, dosahují albínské buňky 3T6-Swiss mnohem vyšších saturačních hustot než normální fibroblasty a nevykazují hustotně závislé zastavení růstu, které je typické pro kultury s kontaktní inhibicí. [1]. Proto nedokážou napodobit reakce na kontaktní inhibici, které lze pozorovat u buněčných linií jako 3T3, což může být klíčovým faktorem při navrhování experimentů zaměřených na napodobení fyziologie normální tkáně. Vědci zabývající se výzkumem potlačování nádorů, regulace růstu závislé na ukotvení nebo normálních reakcí při hojení ran by měli při interpretaci výsledků získaných z této buněčné linie postupovat opatrně. Souvisejícím omezením je karyotyp: linie 3T6 je heteroploidní, nikoli diploidní, s nestabilním chromozomovým komplementem v hypotetraploidním rozmezí, a proto není vhodným podkladem pro práci vyžadující euploidní genom.

Další omezení souvisí s tím, že se jedná o myší, embryonální a fibroblastický model. Zjištění získaná v albínských buňkách 3T6-Swiss nemusí být přímo přenositelná na biologii lidských buněk nebo na diferencované buněčné typy. Stejně jako u všech kontinuálních buněčných linií může genomová drift v průběhu dlouhého počtu pasáží vést k fenotypové variabilitě. Proto se doporučuje pravidelné ověřování identity druhu a detekce potenciálních případů křížové kontaminace v průběhu času. Je třeba poznamenat, že profilování krátkých tandemových repetic (STR), které je zlatým standardem pro lidské buněčné linie, zde nelze použít; u nelidských buněčných linií je zavedeným postupem DNA barcoding genu COX1 a linie 3T6 byla ověřena právě touto metodou. [2].

Zobrazit kompletní specifikace a objednat

Aplikace

Virologie a exprese virových genů

Švýcarské albínské buňky 3T6 slouží již několik desetiletí jako produktivní hostitelský systém pro výzkum polyomavirů. Hyde-DeRuyscher a Carmichael použili buňky NIH 3T6 k provedení podrobných testů nukleárního run-onu a k analýze časové regulace exprese genů polyomaviru během produktivní infekce [3]. Jejich práce prokázala, že přechod polyomaviru z rané do pozdní fáze nebyl regulován na úrovni iniciace transkripce. Místo toho byl tento přechod spojen se změnami ve zpracování RNA, což je zjištění, které zásadně ovlivnilo chápání regulace virových genů v myších fibroblastech.

Rhee a Carmichael využili infekční systém NIH 3T6 k prozkoumání translační účinnosti pozdních mRNA polyomaviru. Provedli koinfekci buněk dvěma virovými kmeny, které se lišily pouze sekvencemi 5' nekódujících exonů pozdního leaderu, a v pozdních fázích infekce izolovali polysomy [4]. Jejich experimenty s profilováním polysomů prokázaly, že sekvence pozdního leaderu neměla vliv na účinnost translace, čímž poskytly důležitý mechanistický vhled do využití virové mRNA.

V doplňkové studii Chang a jeho kolegové identifikovali signál pro lokalizaci v jádru (NLS) v C-terminální oblasti minoritního kapsidového proteinu VP2 polyomaviru pomocí dvou konvergentních strategií [5]. V rámci genetického „subtraktivního“ přístupu byly do buněk COS-7 transfekovány plnohodnotné a zkrácené konstrukty VP2, což ukázalo, že odstranění aminokyselin Glu307–Leu318 omezilo lokalizaci VP2 do cytoplazmy. Biochemický „aditivní“ přístup se opíral o buňky NIH 3T6: syntetický peptid odpovídající této sekvenci byl zkříženě navázán na bovinní sérový albumin a imunoglobulin G, fluorescenčně značen a mikroinjektován do cytoplazmy buněk 3T6, kde se oba konjugáty akumulovaly v jádru, zatímco nekonjugované nosné proteiny nikoli. Vhodnost buněk 3T6 pro cytoplazmatickou mikroinjekci byla tedy klíčová pro identifikaci NLS.

Opravy DNA a signalizace růstových faktorů

Švýcarské albínské buňky 3T6 se široce používají ke zkoumání opravy zlomenin řetězců DNA vyvolaných ionizujícím zářením a role růstových faktorů při modulaci tohoto procesu. Bildin, Seregina a Zhestyanikov zkoumali kinetiku opravy jednovláknových zlomů (SSB) a dvouvláknových zlomů (DSB) v buňkách Swiss 3T6 vystavených ionizujícímu záření v dávkách 5–10 Gy [6]. K kvantifikaci zlomenin řetězců použili neutrální a alkalickou eluci spolu s alkalickou centrifugací v sacharózovém gradientu. Jejich zjištění odhalila, že deprivace séra výrazně snížila rychlost oprav, zatímco opětovná stimulace epidermálním růstovým faktorem (EGF) a inzulinem ji částečně obnovila, čímž byla prokázána přímá souvislost mezi mitogenní signalizací a schopností opravy poškození DNA.

Následná studie autorů Bil'dina, Sereginy a Zhestianikova tuto práci rozšířila charakterizováním specifických DNA polymeráz zapojených do radiačně indukované opravy SSB v proliferujících, klidových a mitogenem stimulovaných buňkách Swiss 3T6 [7]. Pomocí aphidicolinu, specifického inhibitoru DNA polymeráz alfa a delta, a 2',3'-dideoxythymidin-5'-trifosfátu k inhibici DNA polymerázy beta zjistili, že oprava SSB byla citlivější na aphidicolin bez ohledu na stav proliferace. Aphidicolin inhiboval obnovu DNA přibližně třikrát účinněji v klidových a mitogenem stimulovaných buňkách než v aktivně proliferujících buňkách, což naznačuje, že polymeráza citlivá na aphidicolin – s největší pravděpodobností DNA polymeráza alfa – představuje krok omezující opravu v klidových buňkách.

V oblasti metabolismu nukleotidů studovali Tatibana a jeho spolupracovníci časnou mitogenní stimulaci metabolického toku přes fosforibosylpyrofosfát (PRPP) do nukleotidů [8]. Při práci především s buňkami Swiss 3T3 prokázali, že EGF v kombinaci s inzulinem zvýšil tok přes PRPP zhruba dvojnásobně a že pro tuto odezvu byl nezbytný přísun vnějšího hořčíku. Klíčící buňky Swiss 3T6 byly zkoumány společně s lidskými fetálními fibroblasty a vykazovaly srovnatelnou stimulaci syntézy nukleotidů po expozici séru, čímž se buňky 3T6 přímo zařadily do experimentální řady a ilustrovaly, jak je de novo biosyntéza purinů a pyrimidinů aktivována jako časná reakce na mitogenní stimulaci.

Regulace buněčného cyklu a diferenciace

Průlomová studie autorů Kleusera a Adama přímo porovnávala buňky Swiss 3T3 a 3T6 s cílem prozkoumat vztah mezi obsahem ribozomální RNA, velikostí buněk a vstupem do buněčného cyklu [9]. Jejich zjištění odhalila zásadní biologický rozdíl mezi těmito dvěma liniemi: buňky 3T3 vyžadovaly prahovou úroveň obsahu buněčné rRNA před opětovným vstupem do buněčného cyklu, zatímco buňky 3T6 zahájily replikaci DNA bez podstatného zvýšení rRNA. Tento rozdíl byl interpretován jako důkaz, že transformace buněk 3T6 zahrnovala odpojení od kontrolního bodu velikosti, který normálně řídí vstup do buněčného cyklu, což poskytlo mechanistický vhled do transformovaného fenotypu této buněčné linie.

Thayer a jeho spolupracovníci prokázali, že transfekce genu myogenní determinace MyoD1 aktivuje expresi endogenního genu MyoD1, což naznačuje pozitivní autoregulaci [10]. Primárním experimentálním systémem byla linie 10T1/2, avšak účinek na endogenní mRNA MyoD1 byl reprodukován i v buňkách Swiss 3T6 — což je pozoruhodně jediná další linie z několika testovaných fibroblastových a adipoblastových linií, u nichž byl tento jev pozorován. Díky této specificitě představují buňky 3T6 informativní permisivní pozadí pro studie myogenní konverze. Stejná práce ukázala, že MyoD1 a myogenin se podílejí na pozitivní autoregulační smyčce, což je mechanistický příspěvek k pochopení myogenního určení publikovaný v časopise Cell.

Chin a Liem použili buňky Swiss 3T6, souběžně s myšími buňkami L ^tk−, jako stabilní hostitelskou buňku pro transfekci ke studiu exprese krysích neurofilamentových proteinů NF-L a NF-M v ne-neuronálním buněčném kontextu [11]. Exprese cDNA neurofilamentů byla řízena promotory virů SV40 a Rousova sarkomu, zatímco časný promotor SV40 řídil selekční marker neomycin. U konstruktů NF-L i NF-M byly izolovány klony rezistentní na G418, avšak podařilo se etablovat pouze klony exprimující NF-M detekovatelný imunofluorescencí; imunoelektronová mikroskopie ukázala, že NF-M se kolokalizuje s vimentinem na stejných intermediárních filamentech. Samostatně Gonzalez a spolupracovníci použili myší fibroblasty Swiss 3T6 k charakterizaci dvou odlišných signálních drah zprostředkovaných receptory ATP, které řídí výtok vápníku a permeabilizaci plazmatické membrány, čímž prokázali selektivní desenzibilizaci mezi těmito drahami, což je v souladu s existencí více purinoceptorů v těchto buňkách [12].

Interakce mezi hostitelem a patogenem

Buňky 3T6-Swiss albino se osvědčily jako produktivní in vitro model pro studium intracelulárních bakteriálních patogenů, zejména Spiroplasma eriocheiris. Hou a spolupracovníci prokázali, že S. eriocheiris dokáže invazovat do buněk 3T6, tvořit inkluzní tělíska a vyvolávat vakuolizaci, což bylo vizualizováno pomocí imunofluorescence a transmisní elektronové mikroskopie [13]. Průtoková cytometrie a testy MTT potvrdily, že infekce vyvolala apoptózu a významně snížila životaschopnost buněk. Infekční bakterie byly detekovatelné již jednu hodinu po infekci a jejich počet prudce vzrostl do 12 hodin. Porovnávací profilování exprese mRNA a mikroRNA v infikovaných buňkách 3T6 identifikovalo po šesti hodinách 619 diferencovaně exprimovaných transkriptů a 22 diferencovaně exprimovaných miRNA, které se soustředily na signální dráhy fokální adheze a MAPK.

Molekulární mechanismy této interakce byly dále analyzovány na stejném buněčném modelu. Hou a spolupracovníci identifikovali protein podobný adhezinu (ALP) na vnější membráně S. eriocheiris a ukázali, že je nezbytný pro infekci albínských buněk 3T6-Swiss [14]. Screening metodou kvasinkového dvouhybridu, metoda far-western blotting a experimenty s kolokalizací prokázaly, že ALP se váže na EGF doménu myšího proteinu fibulinu-7 a že rekombinantní ALP potlačuje aktivitu signální dráhy EGFR v buňkách 3T6 prostřednictvím kompetice s EGF – což je pozoruhodný příklad bakteriálního povrchového proteinu využívajícího osu růstového faktoru hostitele. V doplňkové studii Zhu a spolupracovníci charakterizovali lysofosfolipázu S. eriocheiris, přičemž poukázali na schopnost tohoto organismu invazovat do myších buněk 3T6 a přežít v nich, a pomocí neutralizace protilátkami prokázali, že tento enzym přispívá k virulenci během časné fáze infekce [15]. Tyto studie společně potvrzují, že buňky 3T6-Swiss albino představují reprodukovatelný savčí model pro výzkum infekce Spiroplasma.

Hodnocení biomateriálů a aplikace v biosenzorech

Díky silnému růstu a fibroblastickým vlastnostem se buňky 3T6-Swiss albino staly užitečným modelem pro hodnocení biokompatibility nových biomateriálů. Rathinavel a spolupracovníci hodnotili elektrospunované kompozitní nanoroštové struktury obsahující mezoporézní oxid křemičitý (SBA-15), polykaprolakton a kurkumin pro aplikace v hojení ran [16]. Migrace buněk, proliferace a biokompatibilita byly hodnoceny na buňkách Swiss 3T6 pomocí testů buněčné adheze a testů živých/mrtvých buněk, což doplňovalo antibakteriální testování a model hojení ran in vivo na potkanech. Studie zdůraznila praktickou užitečnost albínských buněk 3T6-Swiss jako screeningové platformy pro kandidáty na biomateriály pro hojení ran.

Kromě testování materiálů byly buňky 3T6-Swiss albino využity také ve výzkumu biosenzorů založených na buňkách. Nicolini a spolupracovníci použili potenciometrický střídavý biosenzor (PAB) na bázi křemíku – konfiguraci světlem adresovatelného, na pH citlivého převodníku – k monitorování rychlosti extracelulární acidifikace v reálném čase jako ukazatele toxicity léčiva [17]. Vedle primárních hepatocytů potkanů a hepatomových buněk HepG2 ošetřených mitoxantronem zaznamenali autoři změny v rychlosti okyselování myších fibroblastů 3T6 po ošetření antimetabolitem DNA cytarabinem (Ara-C) a porovnali odečty senzoru s výsledky získanými konvenční optickou mikroskopií, testy s neutrální červenou a trypanovou modří. Tato buněčná linie byla pro tyto experimenty velmi vhodná díky své předvídatelné metabolické aktivitě a snadnému pěstování na senzorových substrátech. Celkově tyto aplikace dokazují, že buňky 3T6-Swiss albino zaujímají užitečnou pozici v translačním výzkumu, který propojuje buněčnou biologii a materiálové vědy.

Závěr

Albinistické buňky 3T6-Swiss (CVCL_0601) představují mimořádně univerzální a historicky významnou linii myších fibroblastů. Tato linie, původně izolovaná z embryí myší Swiss Todarem a Greenem v roce 1963 v rámci třídenního transferového režimu při hustotě 6 × 10⁵ buněk na destičku, má za sebou rozsáhlou literaturu zahrnující virologii, opravu DNA, biologii buněčného cyklu, myogenní diferenciaci, receptorovou signalizaci, interakce hostitel–patogen a hodnocení biomateriálů. Díky své krátké době zdvojnásobení, náchylnosti k produktivní virové infekci a citlivosti na růstové faktory a mitogeny představuje tento modelový systém snadno ovladatelný a experimentálně flexibilní. Ať už je cílem studovat transkripci polyomaviru, zkoumat opravu radiačně indukovaných zlomenin řetězců DNA regulovanou EGF, hodnotit biokompatibilitu nových nosných struktur pro hojení ran nebo posuzovat intracelulární bakteriální patogenezi, buňky 3T6-Swiss albino nabízejí dobře ověřenou a reprodukovatelnou experimentální platformu. Výzkumníci, kteří chtějí tuto buněčnou linii začlenit do svých programů, si mohou prohlédnout úplné specifikace produktu nebo objednat buňky 3T6-Swiss albino přímo na cytion.com.

Klíčové publikace

1. Todaro GJ, Green H (1963) Kvantitativní studie růstu buněk myších embryí v kultuře a jejich vývoje do etablovaných linií. The Journal of Cell Biology. PMID: 13985244
2. Lung O, Candlish R, Nebroski M, et al. (2021) Sekvenování s vysokou propustností pro ověření druhu a detekci kontaminace u 63 buněčných linií. Scientific Reports. PMID: 34737324
3. Hyde-DeRuyscher R, Carmichael GG (1988) Přepnutí mezi časnou a pozdní fází polyomaviru není regulováno na úrovni iniciace transkripce a je spojeno se změnami ve zpracování RNA. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. PMID: 2848251
4. Rhee E, Carmichael GG (1989) Translacionální účinnost molekul pozdní mRNA polyomaviru, které se liší v sekvencích svých 5' nekódujících pozdních vedoucích exonů. Journal of Virology. PMID: 2535746
5. Chang D, Haynes JI 2nd, Brady JN, Consigli RA (1992) Identifikace sekvence pro lokalizaci do jádra v kapsidovém proteinu VP2 polyomaviru. Virology. PMID: 1333132
6. Bildin VN, Seregina TB, Zhestyanikov VD (1990) Vliv epidermálního růstového faktoru (EGF) a inzulínu na kinetiku opravy radiačně indukovaných poškození DNA. Acta Biologica Hungarica. PMID: 2094129
7. Bil'din VN, Seregina TB, Zhestianikov VD (1992) Regulace procesu opravy DNA v savčích buňkách. IV. Úloha DNA polymeráz v regulaci opravy jednovláknových zlomů DNA vyvolaných ionizujícím zářením epidermálním růstovým faktorem v myších buňkách Swiss 3T6. Tsitologiia (v ruštině; anglický abstrakt). PMID: 1295156
8. Tatibana M, Ishijima S, Kita K, et al. (1989) Časná mitogenní stimulace metabolického toku fosforibosylpyrofosfátu do nukleotidů v buňkách Swiss 3T3 a nutnost externího hořčíku pro tuto odezvu. Advances in Enzyme Regulation. PMID: 2483026
9. Kleuser B, Adam G (1985) Vzájemná souvislost mezi obsahem buněčné rRNA a regulací buněčného cyklu normálních a transformovaných myších buněčných linií. Cell Biology International Reports. PMID: 3905022
10. Thayer MJ, Tapscott SJ, Davis RL, Wright WE, Lassar AB, Weintraub H (1989) Pozitivní autoregulace genu myogenní determinace MyoD1. Cell. PMID: 2546677
11. Chin SS, Liem RK (1989) Exprese krysích neurofilamentových proteinů NF-L a NF-M v transfekovaných ne-neuronálních buňkách. European Journal of Cell Biology. PMID: 2516804
12. Gonzalez FA, Bonapace E, Belzer I, Friedberg I, Heppel LA (1989) Ve fibroblastech myší linie Swiss 3T6 lze na základě jejich desenzibilizace rozlišit dva odlišné receptory pro ATP. Biochemical and Biophysical Research Communications. PMID: 2818584
13. Hou L, Gu W, Zhu H, et al. (2017) Spiroplasma eriocheiris indukuje apoptózu myších albínských buněk 3T6-Swiss, která souvisí s mechanismem infekce. Molecular Immunology. PMID: 28889064
14. Hou L, Liu Y, Gao Q, et al. (2017) Protein podobný adhezinu (ALP) Spiroplasma eriocheiris interaguje s proteiny s doménou epidermálního růstového faktoru (EGF) a usnadňuje tak infekci. Frontiers in Cellular and Infection Microbiology. PMID: 28184355
15. Zhu H, Liu P, Du J, et al. (2017) Identifikace lysofosfolipázového proteinu z Spiroplasma eriocheiris a ověření jeho funkce. Microbiology (Reading). PMID: 27926815
16. Rathinavel S, Korrapati PS, Kalaiselvi P, Dharmalingam S (2021) Nano vlákna z PCL/kurkuminu s obsahem mezoporézního oxidu křemičitého pro použití při hojení ran. European Journal of Pharmaceutical Sciences. PMID: 34571179
17. Nicolini C, Lanzi M, Accossato P, et al. (1995) Biosenzor na bázi křemíku pro testování toxicity v reálném čase u normálních jaterních buněk ve srovnání s rakovinnými jaterními buňkami. Biosensors and Bioelectronics. PMID: 7576440